LETNÍ SQUATTEŘI FAR

 ⛺ SERIÁL ROZHOVORŮ KE 30 LETŮM FARNÍCH TÁBORŮ TŘEŠŤ⛺

Farářem v Třešti je P. Hasoň, Klára Mikešová působí aktivně ve farnosti, vaří na Dobré Vodě, hraje na varhany, zpívá a společně s podobně naladěnými zakládá tradici letních pobytů mládeže na nevyužitých farách, začátky jsou na faře v Palupíně v roce 2000, ta je následně pronajata, poslouží fara v nedalekém Popelíně, pár roků Chlum u Brancouz už s menšími dětmi a poslední zastávkou před Zlatomlýnem je na jeden rok fara v Březí u Velkého Meziříčí. S Klárou Mikešovou se dostávalo do třešťské farnosti další letní vyžití a v historii letních táborů má své místo, z týmu kolem ní vyrůstá i první hlavní vedoucí pro Zlatomlýn, to už fary kapacitně nedostačují.

Vzpomenete si, Kláro,  na Váš první tábor, který vedoucí byl Váš oblíbený?

Abych byla upřímná – jako dítě jsem na tábory nejezdila. Do mých 12 let jsem bydlela v severních Čechách, jezdili jsme do Třeště na prázdniny, během školního roku se jezdilo na školu v přírodě. O prázdninách s námi prarodiče jezdili na chatu. Takže jsem k tomu všemu přišla kapku oklikou a úplnou náhodou. Takže oblíbeného vedoucího nemám, ale získala jsem tím vším spoustu přátel, poznala mnoho skvělých lidí, které dodnes obdivuji, smekám před tím, co dokázali a udělali pro ostatní.

Chápu, když se přesuneme do Vašich let ve funkci vedoucí nebo hlavní vedoucí, byly jste součástí týmu, který začínal na zcela novém místě tábor, pokud ano, jak jste toto místo vybraly, zvažovaly jste i jiné lokality a proč jste se rozhodly právě pro to určité místo nebo jak to vlastně celé bylo?

Nic ve smyslu tábora jsem neměla původně v plánu. Za působení P. Jiřího Hasoně jsem začala zpívat s několika známými děvčaty při mších. Postupně nás přibývalo a řekli jsme si, že bychom mohli společně o prázdninách někam vyjet. Ne na tábor, ale „na chajdu“ J. Slovo dalo slovo a dostali jsme se do Palupína. Zpětně si říkám, že to byla vlastně děsivá chalupa. Ale tenkrát? Byla to ta nejúžasnější fara, kterou nám P. Stanislav Forst byl ochoten propůjčit. Asi po deseti letech byla fara pronajata, dostali jsme se tak na jeden rok do nedalekého Popelína. Postupem času přibývaly děti některých z naší party, některé děti jely s námi a také na Dobrou Vodu. To mi přišlo moc dobře. Na Dobré Vodě jsem vařila, nepůsobila jsem jako vedoucí. Po několika letech se začaly opět pořádat tábory – nejprve pro mladší děti. První rok jej vedl Marek Bambula, další rok předal vedení mně. Jezdívali jsme na faru do Chlumu u Brancouz. Faru zajistil tehdy P. Tomáš Caha. U fary byla velká zahrada a to nám umožňovalo hrát i zde spoustu her, pokud bylo nejisté počasí. Poslední tábor jsme pořádali v Březí u Velkého Meziříčí. Toto místo jsme vyhledali hlavně z důvodu nějaké změny místa.

Palupín se v bojových podmínkách ukládá ke spánku.

To je myslím rok 2006, to už by se dalo mluvit o malých táborech. Co bylo nejtěžší v roli hlavní/ho vedoucí/ho? 

Nejtěžší pro mě byla asi odpovědnost, odpovědnost za všechny děti, které s námi jezdily. Vždycky jsme se snažili, aby byly děti spokojené. Aby si odvezly zážitky a hlavně aby měly chuť jet příště znovu.

Aladinova lampa je klasická noční bojovka, kterou jsme objevili s Pavlem Brychtou, které byly Vaše oblíbené, jak v roli tábornice/táborníka tak i hlavní vedoucí?

Nejraději jsem měla stopování, šifry, bojovky v lese.

Jakým způsobem fungovala spolupráce s duchovním otcem ve dnech tábora za Vás a slavili jste v neděli mši svatou, eventuálně jste na ni třeba někam chodívali?

V neděli jsme chodívali na mši v místě. Vždy za námi ale místní farář přijel, sloužil mši svatou, většinou se zapojil do nějaké hry, někdy zůstal přes noc.

Je nějaká celotáborová hra, která se skvěle vydařila, vzpomenete si na nějakou?

Mojžíš (v Chlumu) – bylo to celotáborové téma, díky tamějšímu okolí prožité hodně v přírodě. Vzpomínám si, že děti byly tehdy při určitých hrách velmi statečné (noční bojovka, přecházení vody apod.). Pro některé to byl tehdy velký a pro ty nejmenší první takový zážitek.

Stezka odvahy často budí rozporuplné reakce, jaký byl Váš přístup?

Vždy jsme měli malou skupinu dětí oproti Dobré Vodě, řekněme kolem 25 dětí ve věku od 6 do 11 let. Takže většinou chodily po dvou, jeden z nás je na cestu posílal a na konci cesty na ně vždy někdo další čekal. Co se dělo mezitím, bylo vždy jedno velké překvapení. Některé děti se celou cestu smály, ať se dělo cokoli J, jiné se bály, i když se nepohnula ani větévka. Já jsem byla nejraději na začátku. Když jsem poslala poslední, šla jsem za nimi.

Našly byste ještě někde táborová trička, šátky nebo jiné memorábije J, které je Vám líto vyhodit nebo je naopak pyšně nosíte?

Jasně – trička, šátky. Dodnes nosíme.

Ptáme se všech hlavních vedoucích, jaký styl spaní by preferovali, kdyby mohli volit – unimobuňka, chatka nebo stan s podsadou nebo něco úplně jiného?

Přiznám se, že sama za sebe jsem byla vždycky ráda, že mám všechny pod jednou střechou. Viděla jsem v tom určitou jistotu. A vzhledem k věku některých dětí, to bylo také fajn. Ale učím na druhém stupni, a pokud jsem řešila školní výlety, vždycky jsem hledala chatky. Oproti stanu bytelnější, ale hlavně pro děcka myslím větší pohoda, samostatnost, dobrodružství.

Vedoucí na celotáborovce Mojžíš , Chlum 2006. 

Táborové ohně patří k táboru stejně jako zpěv s kytarou, co nějaká oblíbená písnička z Vašich tábornických let a pořád si dokážete vzpomenout na text?

Vždycky jsme u ohně zpívali takové ty táborové hitovky. Ale teď mě napadá písnička – Chňapík, maličký krokodýl. Měli jsme ji jako budíček na posledním našem táboře v Březí. Nakonec se z ní stala taková skoro táborová hymna. J

Je něco, co by se dalo poradit, vzkázat na závěr současným hlavním vedoucím, tak aby se třeba vyvarovali Vašich chyb?

My, já a můj manžel, jsme předali žezlo Katce Duničkové. Myslím, že to vzala do ruky velmi dobře. Nebála se zapojit do realizačního týmu více lidí. Nás jezdilo maximálně 5 na 25 – 30 dětí. A to bylo někdy dost málo. Takže kdybych měla poradit, tak se nebát rozšířit tým, protože máme pocit, že by nás bylo moc na tolik dětí. A hlavně – když jedou děti domů spokojené, tak je všechno, jak má být. Je taky důležité si to užít. Prožít si hry, setkávání, poznávání.

Co se Vám žene hlavou, když se po letech opět objevíte na místě letních táborů?

Spousta vzpomínek, obličeje dětí, které jsou dneska už dospělé, mají děti. Většinou je to pro mě osobně velmi emotivní chvíle, kterou si nejprve odslzím.

Palupínská večerní pohoda.

Co býval nejčastější problém/úraz z hlediska zdravotního?

Asi nic zvláštního – občasná bolest břicha, odřeniny, puchýře, samozřejmě alergie. Jeden rok nám odjížděla po dvou dnech tábornice z Palupína kvůli silné alergii na prach. A kdo byl v Palupíně, ví, že i když jsme věděli, jak jsme tam naklidili všechny kouty před příjezdem dětí, nemohlo to být v tomto prostředí nikdy dokonalé.

Abychom nekončili pesimisticky, poprosíme o nějakou historku z farního tábora, která se zapsala do Vaší paměti.

První, co mě napadá, souvisí s předchozí otázkou. Jeden rok jsme v Chlumu měli chlapce, kterého z ničeho nic začalo bolet břicho. Nejprve přišel před obědem. Že ho bolí břicho a je mu na zvracení. Ale oči mu hrály, byl samý úsměv. Nevím už, co jsme tehdy vařili k obědu. Zkrátka jsme naznali, že mu oběd nepřijde dost „lukrativní“, a tak jsem mu nabídla dietu. Suchý rohlík a čaj. Zatvářil se, že se mu děje něco strašného, ale vzal to. K večeru jsme opékali buřty. To se mu najednou udělalo dobře J. To ale nebyl konec. Jeho bolest břicha se ráno vrátila a tentokrát skučel, že mu jde bolest po celém břiše. Říkali jsme si, že to budou větry, ale přeci jenom už kápla od chlapce i slza, a tak se Marek s mým mužem vypravili s chlapcem na pohotovost. Slíbili, že zavolají, až budou něco vědět. „Ahoj Klárí, tak už jedem zpátky.“ „Co Fífa? Jak jste dopadli?“ (ozval se dušený smích) „Fífa? Jede s námi domů a dostal kapičky.“ „Kapičky? Na co?“ „Na zaražené větry…“ (opět dušený smích) Tentokrát už se ale do hovoru zapojil i Fífa: „Ne, ne! Já nemám žadný zaražený větry! Máš mi to kapat dvakrát denně, abych mohl vůbec jíst!“ My se samozřejmě smáli, až jsme se za břicha popadali. Nicméně Fífa si chodil další tři dny velice poctivě pro své kapičky J.

Klára Mikešová, které patří dík za roky táborů na farách, Kateřina Duničková, Vladislav Hynk, Lukáš Kubala jsou čtyři, který tento seriál rozhovorů prozatím přinesl, chybí nám samotný start v roce 91 -  svoje vzpomínky sepsal Pavel Brychta, nestor farních táborů a duchem skaut, s ním společně bude vzpomínat i první hlavní vedoucí doktor Tomáš Snížek.