PRVNÍ FARNÍ DOBRÁ VODA

⛺ SERIÁL ROZHOVORŮ KE 30 LETŮM FARNÍCH TÁBORŮ TŘEŠŤ⛺

S posledním rozhovorem se dostáváme na konec letního seriálu, který vychází k výročí 30leté tábornické tradice katolických letních táborů, proti času se dostáváme do bodu nula na začátek farních táborů. Jsou dva roky po revoluci, situace je nakloněna změnám a novým výzvám, doktor Tomáš Snížek je první hlavní vedoucí farního tábora, je léto 1991.

Pane doktore, příhodnou situaci kolem startu už nastínil Pavel Brychta, rádi bychom věděli ještě podrobněji o situaci, která tehdy panovala a kdo stál za aktivitou začít realizovat farní tábory a jaká místa byla brána jako možnost nebo to byla od začátku Dobrá Voda?  

Začněme obecně historickými fakty - rok 1989 byl začátkem zásadní  proměny  politického, společenského i ekonomického  směřování  státu. V době totality fungovaly křesťanské tábory  pod utajením. Na „chaloupky“ jezdili s dětmi i kněží, ale za přísných konspiračních opatření, neboť prozrazení takové skutečnosti znamenalo pro kněze okamžitý zákaz výkonu činnosti z „důvodu maření státního dozoru na církvemi“. Zákaz se žoviálně označoval mezi kněžími jako „mařena“. Maření dozoru nad církvemi byl trestný čin zavedený v Československu komunistickými trestními zákony,  aby poskytl  zákonný podklad pro perzekuci církví a jejich představitelů. 

Tyto zákazy po revoluci padly a v naší farnosti se zrodil nápad uskutečnit  katolický tábor. Je to již 30 let od té události, nevím, v čí hlavě se ten nápad zrodil, ale je dosti pravděpodobné, že byla moje. Chtěli jsme dát najevo, že jsme tady, že jsme schopni uspořádat akci, která dříve bývala pod ideologickým dohledem komunistů a zorganizujeme to právě v dělnické Třešti kdysi vyznamenané řádem Rudé hvězdy. 

Řád Rudé hvězdy. 

V roce 1990 byly v Třešti pro náš záměr vytvořeny i zcela nové politicko-mocenské podmínky. V komunálních volbách 24.11.1990 získala Československá strana lidová 23,8% hlasů, stejně tak Československá strana zemědělská a Občanské forum. Spolu s V. Šalandou jsme se stali členy městské rady.  Z této pozice nebyl tedy problém vypůjčit si pro náš záměr tábořiště místní pionýrské organizace v lokalitě Dobrá Voda, takže to byla zcela pragmatická volba.

Můžete nám představit  tým, který stál za realizací prvního tábora?

Snížek T., Vrátil Bohumil, paní Hamtáková, Martin Šmíd, Jiří Novák, Pavel Brychta, Zdeněk Brychta, Jitka Havlíková ( Havlíčková ), Ludmila Kubalová. 

Informace jsme čerpali od těch, kteří zkušenosti již měli - pan Bohumil Vrátil, paní Hamtáková a větší kluci – Pavel a Zdeněk Brychtovi, Martin Šmíd, Jirka Novák a jistě i další. Mít k dispozici slušně vybavené tábořiště nedaleko  místa bydlení, tak to byla jistě velká výhra. Pan Vrátil plnil skvěle úkoly technického zabezpečení ( dovoz potravin, technický provoz  tábora, apod.) a paní Hamtáková připravovala skvělá jídla.

První osazenstvo tábornické farní včetně P. Pezlara. 

Kolik bylo dětí na prvním táboře?

Vzpomínám si, že jich bylo kolem 40.

Co bylo nejtěžší v roli prvního hlavního vedoucího?

Zkušenosti jsem neměl žádné, na táboře jsem ani předtím nikdy nebyl. Tábořiště jsme měli funkční, bylo tedy nutno vytvořit jen denní řád,  naplánovat program,  připravit jídlo  a rozdělit kompetence. Nevzpomínám si na nějaké  zásadní problémy, večer probíhaly porady s organizačním týmem.

První obraz, který se vybaví z roku 1991 jako první v paměti?

Slunečná rána, krátká rozcvička, kterou někteří švindlovali :-), radostné švitoření dětí a večerní táboráky.

Jaká byla první celotáborová hra? Vzpomenete si?

Neměli jsme žádnou táborovou hru, ale  sportovalo se, chodili jsme se koupat k rybníku na Dobré Vodě, večer plály táborové ohně a proběhla i stezka odvahy, která prý k táboru patří, i když zrovna vystrašené malé děti  nemusím. Počasí nám přálo, žádné přírodní živly neřádily, nikdo se nezranil a neonemocněl.

Takže stezka odvahy nechyběla ani na prvním táboře?

Stezka byla,  organizovali ji dospívající, ale osobně  k tomu strašení nemám pozitivní vztah. Pravdou ale je, že nebyla zase snaha někoho  vyděsit, a ti malí šli třeba ve dvou či ve třech.

Jakým způsobem fungovala spolupráce s duchovním otcem, který byl tehdy v naší farnosti?

Fungovala dobře, P. Jaroslav Pezlar za námi jezdil. Do programu nám nemluvil. Vždy někoho třeba z rodičů vzal s sebou na návštěvu. Děti také prožily asi poprvé  i táborovou  mši svatou. Myslím, že právě toto byl ten zásadní rozdíl oproti předchozím táborům. My dospělí jsme to vnímali obzvlášť silně.

Dovolte osobnější otázku, vyrazili na první tábor s Vámi Vaše dcery?

V té době zrovna prodělávaly plané neštovice, takže Eliška již byla v pořádku a mohla s námi být na táboře (Najdete ji i na fotce z roku 1991, pozn. redakce. ), Ester s Alžbětou se pak na nás jen přijely podívat s manželkou.

Pamětníci nás upozornili na zcela speciální návštěvu, popíšete nám, kdo k Vám na tábor přijel?

Vím, co máte na mysli, pro děti jsme připravili  jedno velké překvapení.... u tábořiště přistála helikoptéra zdravotní záchranné služby a zájemci si ji mohli prohlédnout. Díky poměrné volnosti předpisů v porevoluční době a i tomu, že jsem byl tehdy ve funkci náměstka ředitele Okresního ústavu národního zdraví, nebyl problém domluvit se s vedoucím lékařem dr. J. Sedlákem, aby za námi přiletěli, byl to opravdu nevšední zážitek pro všechny táborníky. 

Táborové ohně zaplály, abych Vás citoval, takže nesměl chybět ani zpěv s kytarou, byla nějaká písnička Vaší oblíbenou a vzpomněli byste si na text bez zpěvníku i dnes?

Myslím, že jsme zpívali písničky z těch křesťanských zpěvníků, které byly již běžně k dispozici, pak i nějaké ty lidovky. Moc si to však nevybavuji. 

Mám v paměti spíše trampování  z doby studií, kdy jsme několikrát prošli Roháče. Kytaru jsem vozil s sebou, zpíval se hlavně folk,  country, Voskovec+Werich a Suchý/Šlitr. Řadu  písní znám dosud.

Co říci na závěr?

Byl jsem v roli hlavního vedoucího a řadu možných rizik jsem si ani nedomýšlel a nepřipouštěl. K přepadu z hygienické stanice nedošlo, jistě by něco našli. Na závěr tábora jsme pořídili i fotografii a nápisem Katolický tábor Dobrá Voda 1991. ( Fotografie uveřejněna jako první v rozhovoru, pozn. redakce.) Organizaci táborů v další letech pak převzali další, myslím že Pavel Brychta. Já jsem byl plně pohlcen svou profesí, managementem nemocnice a dalšími aktivitami. Těší mě, že jsem měl odvahu a možnost učinit ten první krok, a že na něj pak navázala v roli vedoucích řada dalších kluků a děvčat.

Barbaři Evy Kokejlové, rok 1993.

Děkujeme za odvahu zaštítit první táborový rok jako hlavní vedoucí a tímto impulsem rozhýbat táborový život farní komunity i přátel kolem ní, který již trvá úctyhodných 30 let.

Díky patří mnoha a mnoha dalším, kteří přiložili ruku k dílu, aby tato tradice mohla trvat a táborníci mohli prožívat rok co rok dobrodružné léto. Finální tečku za letním seriálem zajistí fejeton z klávesnice Jany rozené Staňkové aka Staňoura, dlouholeté zdravotnice na Dobré Vodě.

MOTOR TÁBORŮ MADE IN TŘEŠŤ

⛺ SERIÁL ROZHOVORŮ KE 30 LETŮM FARNÍCH TÁBORŮ TŘEŠŤ⛺

Třešťský námořník pan Knihař i skautské ideály pevně sepjaté s křesťanstvím, to vše ovlivnilo člověka, který stál u zrodu tradice farních táborů v Třešti, pan Pavel Brychta se zapsal do letních dnů mnoha dětí z farnosti i mimo farnost Třešť.

Pavle, jak Ty vzpomínáš na samotný začátek na Dobré Vodě v roce 1991?

To je na delší povídání, má činnost s mládeží začala revolucí v roce 1989, chyběl kvalifikovaný personál vedoucích, obnovoval se Skaut – Junák, Sokol, Orel.  Po nějaký čas jsem se aktivně zapojoval do obnovy katolického oddílu Junáka, účastnil jsem se několika schůzek na ústředí v Jihlavě, ale nakonec oddíl zanikl. 

V Třešti fungoval Dům pionýrů a mládeže (DPM), sídlil v budově u zámku, tedy kousek od fary a kostela sv. Martina, objevily se i návrhy na úplné zrušení tehdy samostatné organizace Dům pionýrů a mládeže v Třešti...na druhou stranu zde byla příležitost pro zájemce o vedení kroužku dětí a mládeže přijít za ředitelem DPM a své představy konzultovat, takto jsme s paní Vokřínkovou zakládali betlémářský kroužek – později řezbářský, který funguje doposud. Kroužek začal školním rokem 1990/1991.  Tyto události a vstřícnost DPM předcházely prvnímu táboru na Dobré Vodě v roce 1991. (Dobrá Voda byla letní táborovou základnou DPM TŘEŠŤ, pozn. redakce.)

Těchonice - tábor na kolech v roce 1999.

Dobrá Voda tedy byla logická volba prvních farních táborů, co ale tábor pro starší v Palupíně, jak padla volba na toto místo?

Ano, Dobrá Voda se nabízela sama. Palupín?...nejdříve jsme si nasbírali pár tipů a o prázdninách – za provozu jsme navštívili a nechali se provést, na výběru se také podíleli Lída a Ondřej Kubalovi, samozřejmě i Jirka Novák. Jezdili jsem i po skautských tábořištích, se skauty v Jihlavě jsem v těch letech dost spolupracoval, navštěvoval jsem jejich tábory a měl přehled o tábořištích. Nakonec jsme se rozhodli a začali jezdit na uvolněnou faru v Palupíně. Fara spadala pod  Studenou, kde sloužil P. Stanislav Forst, rodák z Třeště, tím to bylo snazší. 

Za jaké situace jste přebíral roli hlavního vedoucího na Dobré Vodě, podle záznamů je to rok 1993...?

Ano, rok 1993, v mém případě to vyplynulo logicky ze situace, 2 roky jsem se aktivně podílel na přípravách, organizování, zajišťování a veškerém domlouvání.  Prvním rokem byl hlavní vedoucí a zároveň zdravotník MUDr. Tomáš Snížek, druhý rok Ing. Pavel Kalčík. Hledala se i forma, jak by tábory mohly vypadat. Vytvářelo se to, čemu se říká táborový řád. V mém případě to byla inspirace tím, co jsem sám na táborech poznal a zažil.   

Skupina vedoucích na prvním farním táboře Dobrá Voda 91.

nejtěžší? 

Co bylo na roli hlavního vedoucího nejtěžší? 

Zodpovědnost. Vše muselo klapnout...od kuchyně a zásobování, přes případné kontroly hygieny, úrazy, ........až po posledního mládežníka, kterému se stýská a brečí, že chce maminku a pojede domů.  

Když se řekne Dobrá Voda nebo Palupín, jaká scéna se Vám bez přemýšlení vybaví jako první?

Kolektiv při přípravě tábora-domluvy. A pak spokojené děti, které během školního roku vzpomínaly na zážitky z tábora. Pro mě důležité nebylo ani tak místo tábora jako spíš kolektiv těch, kdo se mnou tábory připravovali a realizovali, některé pochvaly od bývalých táborníků mě potěšily i po letech.

Farní tábor starších na faře v Palupíně, rok 1998.

Ty máš určitě spousty her v zásobě, je nějaká oblíbená, která se opakovala?

Fotbálek, Hutututu, Trojnožky, nesměla chybět ani noční hra. (Hutututu :..ten totiž musí po celou dobu pobytu na území nepřátele dělat 'hutututututu' atd., a to na jediný nádech - nesmí se nadechnout. Pozn. redakce.) 

Jakým způsobem fungovala spolupráce s duchovním otcem ve farnosti za Vás?

Bez problémů, po revoluci to byl Pavel Posád, ten ale žádný tábor jako třešťský farář nezažil, byli to hlavně duchovní otcové Jaroslav Pezlar a Jiří Hasoň. Na jednom táboře nás navštívil P. Pavel Procházka. Nepamatuji tábor, který by kněz nenavštívil. Jako vedoucí s námi jeden rok byli dva bohoslovci. V nějakém období jsme tábory organizovali ve spolupráci se sdružením mládeže biskupství brněnského Petrov, to se tehdy uskutečnilo i pár návštěv z biskupství.

Která celotáborová hra utkvěla v paměti a proč?

Celotáborovka, jejíž součástí byla celonoční hra, bylo to dost náročné jak pro děti, tak i pro vedoucí, byla to vlastně dost odvážná a riskantní hra. Dnes bych podobnou hru pro děti  nedoporučoval a nevymýšlel. Jako dítě mě ale bavily indiánské a cestovatelské motivy, zvláště námořnická témata - zásluhou námořníka pana Knihaře. 

Návštěva u skautů, Dobrá Voda 1993.

Stezka odvahy, věčné téma k debatám, jaký je tvůj názor Pavle?

Dnešní děti vyžadují mnohem více individuální přístup. Více je kladen důraz na osobní rozhodnutí dítěte, zda se chce zúčastnit. Pro některé děti je představa noční procházky tmou nemyslitelná. Já se přikláním k těm náročnějším přístupům, takže ano, byl bych pro začlenění podobné aktivity do programu.  

Táborové ohně a zpěv s kytarou, byla nějaká písnička Tvou oblíbenou a vzpomněl bys na text bez zpěvníku i dnes?       

Vždy jsem byl rád za kytaru, nebo jiný hudební nástroj na táboře.  Taková trumpeta na budíček nebo večerku přijde vhod. Určitě mi utkvěla táborová hymna:“Když jde malý bobr spát”. Na slova písně jsme měli i  něco jako tanec. 

Je něco, co by se dalo poradit, vzkázat na závěr současným hlavním vedoucím, tak aby se třeba vyvarovali Vašich chyb?

Chyby, omyly a nedokonalosti patří k životu každého z nás. Dětí i dospělých. Těmito situacemi každý procházíme. Moje motto jehož jistě nejsem autorem je: “zkušenost je nesdělitelná, tu si musí každý prožít”.  A tak v rámci řezbářského kroužku vymýšlím příležitosti, kde si děti mohou něco zkusit pokazit bez následků.

Jako nestora tábornického života v Třešti jsme Tě poprosili o návštěvu tábora starších v Lovětíně tento rok my, Orel jednota Třešť, byl si spokojen? Jsi rád, že tradice farního tábornictví pořád pokračuje? 

Stále vidím jako vzor pro práci s mládeží skautské ideály. V tomto se mi líbí současné tábory u Lovětína, kam se rád jezdím podívat již řadu let, co postrádám, je celoroční pravidelná práce s mládeží ve farnosti, z takové činnosti může ledacos vyplynout. 

Snad se to změní....za roky práce s mládeží během letních táborů a v době jejich příprav děkujeme, děkujeme také za celoživotní práci s dětmi i mimo léto, za vytrvalost a trpělivost, za to si velmi vážíme farníka s duší skauta Pavla Brychtu, děkujeme za rozhovor.

Tento týden zazní také vzpomínky doktora Tomáše Snížka, hlavního vedoucího prvního tábora, který nám podrobně rozebere situaci při vzniku prvního tábora z trochu jiné stránky, vše by měl završit fejeton z pera Jany rozené Staňkové, která s vtipem sobě vlastním zavzpomíná na 10 let v roli táborové zdravotnice.

LETNÍ SQUATTEŘI FAR

 ⛺ SERIÁL ROZHOVORŮ KE 30 LETŮM FARNÍCH TÁBORŮ TŘEŠŤ⛺

Farářem v Třešti je P. Hasoň, Klára Mikešová působí aktivně ve farnosti, vaří na Dobré Vodě, hraje na varhany, zpívá a společně s podobně naladěnými zakládá tradici letních pobytů mládeže na nevyužitých farách, začátky jsou na faře v Palupíně v roce 2000, ta je následně pronajata, poslouží fara v nedalekém Popelíně, pár roků Chlum u Brancouz už s menšími dětmi a poslední zastávkou před Zlatomlýnem je na jeden rok fara v Březí u Velkého Meziříčí. S Klárou Mikešovou se dostávalo do třešťské farnosti další letní vyžití a v historii letních táborů má své místo, z týmu kolem ní vyrůstá i první hlavní vedoucí pro Zlatomlýn, to už fary kapacitně nedostačují.

Vzpomenete si, Kláro,  na Váš první tábor, který vedoucí byl Váš oblíbený?

Abych byla upřímná – jako dítě jsem na tábory nejezdila. Do mých 12 let jsem bydlela v severních Čechách, jezdili jsme do Třeště na prázdniny, během školního roku se jezdilo na školu v přírodě. O prázdninách s námi prarodiče jezdili na chatu. Takže jsem k tomu všemu přišla kapku oklikou a úplnou náhodou. Takže oblíbeného vedoucího nemám, ale získala jsem tím vším spoustu přátel, poznala mnoho skvělých lidí, které dodnes obdivuji, smekám před tím, co dokázali a udělali pro ostatní.

Chápu, když se přesuneme do Vašich let ve funkci vedoucí nebo hlavní vedoucí, byly jste součástí týmu, který začínal na zcela novém místě tábor, pokud ano, jak jste toto místo vybraly, zvažovaly jste i jiné lokality a proč jste se rozhodly právě pro to určité místo nebo jak to vlastně celé bylo?

Nic ve smyslu tábora jsem neměla původně v plánu. Za působení P. Jiřího Hasoně jsem začala zpívat s několika známými děvčaty při mších. Postupně nás přibývalo a řekli jsme si, že bychom mohli společně o prázdninách někam vyjet. Ne na tábor, ale „na chajdu“ J. Slovo dalo slovo a dostali jsme se do Palupína. Zpětně si říkám, že to byla vlastně děsivá chalupa. Ale tenkrát? Byla to ta nejúžasnější fara, kterou nám P. Stanislav Forst byl ochoten propůjčit. Asi po deseti letech byla fara pronajata, dostali jsme se tak na jeden rok do nedalekého Popelína. Postupem času přibývaly děti některých z naší party, některé děti jely s námi a také na Dobrou Vodu. To mi přišlo moc dobře. Na Dobré Vodě jsem vařila, nepůsobila jsem jako vedoucí. Po několika letech se začaly opět pořádat tábory – nejprve pro mladší děti. První rok jej vedl Marek Bambula, další rok předal vedení mně. Jezdívali jsme na faru do Chlumu u Brancouz. Faru zajistil tehdy P. Tomáš Caha. U fary byla velká zahrada a to nám umožňovalo hrát i zde spoustu her, pokud bylo nejisté počasí. Poslední tábor jsme pořádali v Březí u Velkého Meziříčí. Toto místo jsme vyhledali hlavně z důvodu nějaké změny místa.

Palupín se v bojových podmínkách ukládá ke spánku.

To je myslím rok 2006, to už by se dalo mluvit o malých táborech. Co bylo nejtěžší v roli hlavní/ho vedoucí/ho? 

Nejtěžší pro mě byla asi odpovědnost, odpovědnost za všechny děti, které s námi jezdily. Vždycky jsme se snažili, aby byly děti spokojené. Aby si odvezly zážitky a hlavně aby měly chuť jet příště znovu.

Aladinova lampa je klasická noční bojovka, kterou jsme objevili s Pavlem Brychtou, které byly Vaše oblíbené, jak v roli tábornice/táborníka tak i hlavní vedoucí?

Nejraději jsem měla stopování, šifry, bojovky v lese.

Jakým způsobem fungovala spolupráce s duchovním otcem ve dnech tábora za Vás a slavili jste v neděli mši svatou, eventuálně jste na ni třeba někam chodívali?

V neděli jsme chodívali na mši v místě. Vždy za námi ale místní farář přijel, sloužil mši svatou, většinou se zapojil do nějaké hry, někdy zůstal přes noc.

Je nějaká celotáborová hra, která se skvěle vydařila, vzpomenete si na nějakou?

Mojžíš (v Chlumu) – bylo to celotáborové téma, díky tamějšímu okolí prožité hodně v přírodě. Vzpomínám si, že děti byly tehdy při určitých hrách velmi statečné (noční bojovka, přecházení vody apod.). Pro některé to byl tehdy velký a pro ty nejmenší první takový zážitek.

Stezka odvahy často budí rozporuplné reakce, jaký byl Váš přístup?

Vždy jsme měli malou skupinu dětí oproti Dobré Vodě, řekněme kolem 25 dětí ve věku od 6 do 11 let. Takže většinou chodily po dvou, jeden z nás je na cestu posílal a na konci cesty na ně vždy někdo další čekal. Co se dělo mezitím, bylo vždy jedno velké překvapení. Některé děti se celou cestu smály, ať se dělo cokoli J, jiné se bály, i když se nepohnula ani větévka. Já jsem byla nejraději na začátku. Když jsem poslala poslední, šla jsem za nimi.

Našly byste ještě někde táborová trička, šátky nebo jiné memorábije J, které je Vám líto vyhodit nebo je naopak pyšně nosíte?

Jasně – trička, šátky. Dodnes nosíme.

Ptáme se všech hlavních vedoucích, jaký styl spaní by preferovali, kdyby mohli volit – unimobuňka, chatka nebo stan s podsadou nebo něco úplně jiného?

Přiznám se, že sama za sebe jsem byla vždycky ráda, že mám všechny pod jednou střechou. Viděla jsem v tom určitou jistotu. A vzhledem k věku některých dětí, to bylo také fajn. Ale učím na druhém stupni, a pokud jsem řešila školní výlety, vždycky jsem hledala chatky. Oproti stanu bytelnější, ale hlavně pro děcka myslím větší pohoda, samostatnost, dobrodružství.

Vedoucí na celotáborovce Mojžíš , Chlum 2006. 

Táborové ohně patří k táboru stejně jako zpěv s kytarou, co nějaká oblíbená písnička z Vašich tábornických let a pořád si dokážete vzpomenout na text?

Vždycky jsme u ohně zpívali takové ty táborové hitovky. Ale teď mě napadá písnička – Chňapík, maličký krokodýl. Měli jsme ji jako budíček na posledním našem táboře v Březí. Nakonec se z ní stala taková skoro táborová hymna. J

Je něco, co by se dalo poradit, vzkázat na závěr současným hlavním vedoucím, tak aby se třeba vyvarovali Vašich chyb?

My, já a můj manžel, jsme předali žezlo Katce Duničkové. Myslím, že to vzala do ruky velmi dobře. Nebála se zapojit do realizačního týmu více lidí. Nás jezdilo maximálně 5 na 25 – 30 dětí. A to bylo někdy dost málo. Takže kdybych měla poradit, tak se nebát rozšířit tým, protože máme pocit, že by nás bylo moc na tolik dětí. A hlavně – když jedou děti domů spokojené, tak je všechno, jak má být. Je taky důležité si to užít. Prožít si hry, setkávání, poznávání.

Co se Vám žene hlavou, když se po letech opět objevíte na místě letních táborů?

Spousta vzpomínek, obličeje dětí, které jsou dneska už dospělé, mají děti. Většinou je to pro mě osobně velmi emotivní chvíle, kterou si nejprve odslzím.

Palupínská večerní pohoda.

Co býval nejčastější problém/úraz z hlediska zdravotního?

Asi nic zvláštního – občasná bolest břicha, odřeniny, puchýře, samozřejmě alergie. Jeden rok nám odjížděla po dvou dnech tábornice z Palupína kvůli silné alergii na prach. A kdo byl v Palupíně, ví, že i když jsme věděli, jak jsme tam naklidili všechny kouty před příjezdem dětí, nemohlo to být v tomto prostředí nikdy dokonalé.

Abychom nekončili pesimisticky, poprosíme o nějakou historku z farního tábora, která se zapsala do Vaší paměti.

První, co mě napadá, souvisí s předchozí otázkou. Jeden rok jsme v Chlumu měli chlapce, kterého z ničeho nic začalo bolet břicho. Nejprve přišel před obědem. Že ho bolí břicho a je mu na zvracení. Ale oči mu hrály, byl samý úsměv. Nevím už, co jsme tehdy vařili k obědu. Zkrátka jsme naznali, že mu oběd nepřijde dost „lukrativní“, a tak jsem mu nabídla dietu. Suchý rohlík a čaj. Zatvářil se, že se mu děje něco strašného, ale vzal to. K večeru jsme opékali buřty. To se mu najednou udělalo dobře J. To ale nebyl konec. Jeho bolest břicha se ráno vrátila a tentokrát skučel, že mu jde bolest po celém břiše. Říkali jsme si, že to budou větry, ale přeci jenom už kápla od chlapce i slza, a tak se Marek s mým mužem vypravili s chlapcem na pohotovost. Slíbili, že zavolají, až budou něco vědět. „Ahoj Klárí, tak už jedem zpátky.“ „Co Fífa? Jak jste dopadli?“ (ozval se dušený smích) „Fífa? Jede s námi domů a dostal kapičky.“ „Kapičky? Na co?“ „Na zaražené větry…“ (opět dušený smích) Tentokrát už se ale do hovoru zapojil i Fífa: „Ne, ne! Já nemám žadný zaražený větry! Máš mi to kapat dvakrát denně, abych mohl vůbec jíst!“ My se samozřejmě smáli, až jsme se za břicha popadali. Nicméně Fífa si chodil další tři dny velice poctivě pro své kapičky J.

Klára Mikešová, které patří dík za roky táborů na farách, Kateřina Duničková, Vladislav Hynk, Lukáš Kubala jsou čtyři, který tento seriál rozhovorů prozatím přinesl, chybí nám samotný start v roce 91 -  svoje vzpomínky sepsal Pavel Brychta, nestor farních táborů a duchem skaut, s ním společně bude vzpomínat i první hlavní vedoucí doktor Tomáš Snížek.

ZLATOMLÝN CESTUJE ČASEM

⛺ SERIÁL ROZHOVORŮ KE 30 LETŮM FARNÍCH TÁBORŮ TŘEŠŤ⛺ 

V roce 2010 začíná tábor Zlatomlýn, po Kláře Mikešové, s kterou se vypravíme na faru do Chlumu u Třebíče příště, přebírá Kateřina Duničková roli hlavní vedoucí na táboře pro mladší táborníky, školáky z prvního stupně základní skoly. KD velí táborům pět let a první celotáborá hra má název Trosečníci, je to první tábor u Kubalových na bývalé lesácké chatě u Opatova, tak začíná tradice táborů na Zlatomlýně, která trvá dodnes. Není bez zajímavosti, že v pozici hlavního vedoucího byly ženy letos na obou táborech, u Zlatomlýna je to pak skoro pravidlem.

Vzpomeneš si Kateřino na svůj první tábor, který vedoucí byl tvůj oblíbený?

Na můj první tábor si vzpomínám docela dobře. Byl to tábor na Dobré Vodě, snad v roce 1999, pod vedením Vládi Hynka. Byla jsem v hnědém týmu s názvem Šutráci a náš vedoucí byl Tomáš Trojan.  Zatímco ti největší tábornící jezdili hned od první třídy, já poprvé jela až o několik let později a to ještě po dlouhém přemlouvání snad od celého širokého okolí, vůbec se mi nechtělo. Nakonec se mi samozřejmě nechtělo pro změnu vůbec domů a litovala jsem, že jsem nezačala jezdit dřív. Všichni vedoucí byli fajn. Ráda vzpomínám na pohodovost Vládi a důvtip "Staňkyndy" (Jana Staňková – zdravotnice na DV, pozn. redakce.)

Za jaké situace jste přebíral(a) roli hlavní/ho vedoucí/vedoucího?

Bylo to v roce 2010, už pár let byly ve farnosti tábory rozděleny na první a druhý stupeň základní školy. Ty druhostupňový jezdili tuším na čundry a tábor pro ty mladší se konal několikrát na faře v Chlumu u Třebíče a v Březí u Velkého Meziříčí pod vedením Kláry Mikešové, po které jsem tento tábor pro děti prvního stupně základní školy převzala já.

Když se přesuneme do Vašich let ve funkci vedoucí nebo hlavní vedoucí, byly jste součástí týmu, který začínal na zcela novém místě tábor, pokud ano, jak jste toto místo vybraly, zvažovaly jste i jiné lokality a proč jste se rozhodly právě pro to určité místo?

Jak už je řečeno výše, párkrát jsme ještě s Klárou M. byli v Chlumu u Třebíče a jednou v Březí u Velkého meziříčí. Obě fary byly pěkné, ale kapacitně už nám nevyhovovaly. Takže jsem hledaly nějaké nové pěkné místo, nejvíce jsme pátraly logicky opět mezi farami. Důležité pro nás také bylo, aby to nebylo úplně daleko od Třeště. A v tom období hledání jsme dostaly nabídku od rodiny Kubalů, kteří mají chatu u Opatova u Dlouhé Brtnice. Ta chalupa je opravdu velká a splňovala vše, co jsme potřebovaly a tak jsme tuto velkorysou nabídku neodmítly. Myslím, že to byla skvělá volba! Díky za to!

Co bylo nejtěžší v roli hlavní/ho vedoucí/ho? 

Důležité je spolupracovat se skvělými lidmi, pak jde všechno samo. Samozřejmě někdy byly chvíle, kdy se hůře komunikovalo s rodiči nebo nastávaly nějaké komunikační šumy. Náročné byly typicky závěrečné dny táborů, kdy se u všech kumulovalo nevyspání a přicházely různé ponorky s ostatními, vrcholila celotáborovka atd.

Když se řekne farní tábor Třešť, jaká scéna se Vám bez přemýšlení vybaví jako první?

Večerní nástup před chatou na tábořišti v Opatově a zpívání hymny.

Fotka z tábora 2011, zábava při pokusu o vytvoření celotáborové pyramidy.

Aladinova lampa je klasická noční bojovka, kterou jsme objevili s Pavlem Brychtou, které byly Vaše oblíbené, jak v roli tábornice/táborníka tak i hlavní vedoucí?

Protože nás část vedoucích byla odchována na Dobré vodě, tradici Aladinovy lampy jsme rozhodně nepřerušili :-) Další legendární hrou byla Trojnožka, na kterou vzpomínám jak z dob dětských, tak i z dob dalších. Byla vždy velká sranda, když se do Trojnožky zapojili také vedoucí. 

Jakým způsobem fungovala spolupráce s duchovním otcem ve dnech tábora za Vás a slavili jste v neděli mši svatou, eventuálně jste na ni třeba někam chodívali?

Za našeho působení byl v Třešti o. Tomáš Caha, který nás v táborech podporoval a zároveň nám nechával volné pole působnosti. Každý rok za námi na tábor přijel a alespoň jeden den s námi pobyl. Děti měli radost, když se zapojil do jejich her. Každoročně jsme také díky němu mohli slavit mši svatou uprostřed lesa. Na nedělní mši jsme chodili do nedalekého Opatova.

Je nějaká celotáborová hra, která se skvěle vydařila, vzpomenete si na nějakou?

Nejvíce se mi asi líbila celotáborovka na téma “Cestování časem”, myslím, že se hodně vydařila. Vedoucí si tehdy hodně vyhráli s různými světelnými a zvukovými efekty při přesunu mezi jednotlivými dobami. Myslím, že děti byly tenkrát nadšený.

Stezka odvahy často budí rozporuplné reakce, jaký byl Váš přístup?

No já sama rozhodně nepatřím v lese za tmy mezi nejstatečnější, takže jsem většinou během stezky umývala na základně záchody a vítala statečné příchozí :-). Ale asi to k táborům patří, takže jsme děti nechtěli o tenhle zážitek připravit. Po jejím absolvování měli totiž velkou radost a byli na sebe pyšný.

Našly byste ještě někde táborová trička, šátky nebo jiné suvenýry, které je Vám líto vyhodit nebo je naopak pyšně nosíte?

Určitě mám doma pár šátků, nejstarší bude z mého prvního tábora z Dobré Vody. Pak mám nějaká trička už z našich novodobých táborů z Opatova, které tedy stále nosím.  A ještě jsem nedávno narazila na dřevěný ručně vyřezávaný křížek od kuchaře (tuším) Aleše z Dobré Vody, ač ho nenosím, nemám to srdce se s ním rozloučit a řadím ho mezi cenné artefakty.

Ptáme se všech hlavních vedoucích, jaký styl spaní by preferovali, kdyby mohli volit – unimobuňka, chatka nebo stan s podsadou nebo něco úplně jiného?

Ideálem by byla kombinace stanů s podsadou a chaty.

Táborové ohně patří k táboru stejně jako zpěv s kytarou, co nějaká oblíbená písnička z Vašich tábornických let a pořád si dokážete vzpomenout na text?

Tak moje oblíbené, na které se rovzpomenu jsou Severní vítr a třeba ještě Tři kříže.

Je něco, co by se dalo poradit, vzkázat na závěr současným hlavním vedoucím, tak aby se třeba vyvarovali Vašich chyb?

Radit jim nechci, přece jen už jsou to zkušený "děcka", který už to nějakou dobu dělají. Jen bych jim chtěla říct, že jim fandíme a držíme palce! Mám radost, že tradice farních táborů pokračuje a snad pokračovat bude, už začínáme našim dětem pomalu balit kufry :-)

Co se Vám žene hlavou, když se po letech opět objevíte na místě letních táborů?

Jsou to většinou krásný vzpomínky. Když se vracím na Dobrou Vodu jsem hlavně v poslední době překvapená absencí lesů. A pak si vybavuji, kde co bylo umístěno. Vzpomínám na bodovaný nástupy, kolo štěstí při ztrátách, kachtanku, hledání pokladů na “Sněžče” (dodnes si pamatuji, že to vyhráli šedý Myšáci), strašidelné historky ze stezky odvahy o uprchlích vězních z Dačického vězení. 

No a při návštěvě chaty u Opatova jsou ty vzpomínky taky skvělý, ne už tak bezstarostný jako ty z dětských let. Ale moc ráda vzpomínám na skvělou partu vedoucích, která se nám povedla vytvořit. Vybavuji si některé vydařené hry, závěrečné táboráky, a taky ten pocit na konci tábora, kdy se nám podařilo vrátit rodičům zdravé a snad spokojené děti.

Jinak si při vzpomínkách na tábory říkám, jak je skvělé, že se ty tábory takhle pořád předávají a že děcka, které táborama prošly se zase vracejí, aby dál pořádaly tábor pro další.  Dneska už dokonce začínají s táborama pomáhat děti tehdejších vedoucích z Dobré Vody, líbí se mi ta provázanost. 

Co býval nejčastější problém/úraz z hlediska zdravotního?

Klasicky to byly různé nachlazení, naraženiny, odřeniny. Jeden rok jsme měli opravdu velký problém s vosami, které měly hnízda snad na každém kroku v lese. Z tábora jsme tenkrát nevycházeli bez lahve s octem a fenistilem. Dohromady jsme určitě měli desítky vosích bodnutí.

Abychom nekončili pesimisticky, poprosíme o nějakou historku z farního tábora, která se zapsala do Vaší paměti.

Je to teda historka z mých dětských let, kdy jeden spolutáborník dostal od kuchařů u nedělního oběda místo smaženého řízku obalený a osmažený kus hadru, který na první pohled vypadal dost věrohodně a stejně jako ten řízek.

Tak na to si také vzpomínám, dělávalo se to i za nás , děkujeme Kateřině za krásný rozhovor z její tábornické éry i za roky hlavní vedoucí a práci s dětmi, její předchůdkyně v této roli se nám svěří se svými zážitky příští týden – Klára Mikešová.