JANA LÁGR

⛺ SERIÁL KE 30 LETŮM FARNÍCH TÁBORŮ TŘEŠŤ⛺

Končíme letní seriál rozhovorů vzpomínáním Jany Duchanové, dlouholeté zdravotnice na táborech, celkově to je 10 let letních dovolených na Dobré Vodě na místo chorvatské Bašky Vody, věříme, že to byly krásné roky plné záslužné práce. Děkujeme, že jste nás četli a příští rok se na Vás těší vedoucí farních táborů.

Jana Duchanová (Staňková) - VZPOMÍNÁNÍ

Dobrá Voda, to jsou vzpomínky…..I teď, asi po sedmnácti letech, pro mě zůstala všechna ta místa kolem ní jaksi mystická, spojená s něčím krásným a neopakovatelným….

Když dnes projíždím Mrákotínem kolem POŠTY, vždy si vzpomenu, jak tam vezu a odtamtud zase odvážím stohy dopisů a pohlednic (tenkrát jediné možné spojení táborníků s civilizací). Když se pak objeví na kopečku JÁCHYMEK, automaticky mi naskakuje a naskakovat do smrti bude památná to věta: „ ….Zima, vlhko, teď co s nima, viď?.....“, kterou pronesl jeden místní farník, jenž se při poutní bohoslužbě zřejmě nudil, proto konverzoval se svým sousedem. Stáli totiž společně s námi venku mimo kostel, páč jsme se do něj už všichni nevešli. Počasí nám v tu dobu zrovna moc nepřálo a když nás viděli kráčet s šedesáti dětmi na Jáchymek na mši, věřím, že jsme je zaujali!

Dodnes si vybavím vůni mojí ZDRAVOTNICKÉ BUŇKY, která byla taková zvláštní- byla to vůně nemocnice smíchaná s vůní rozpáleného letního lesa….Měla jsem tam totiž kromě dvou postelí a Květy i dva veliké stoly plné různých léků, náplastí, mastiček, obvazů a dezinfekce. Nezapomenu na to, když se za mnou na ošetření přibelhal Petr Kubala se slovy: „Staňkyndo, já nemůžu na nohy!“. Problém naštěstí nebyl zdravotní, nýbrž hygienický, protože Petřík chodil tři dny, v pětatřiceti stupních a naboso ve vysokých holinách a měl festovně zapařený nohy.

Ke každému táboru patří samozřejmě i oheň a BUŘTY. Buřty se na Dobré Vodě pekly na velikém roštu, pod kterým se topilo, protože jejich počet byl skutečně obrovský. Já společně s několika vedoucími jsme se starali o jejich opékání a otáčení. Při jednom takovém pečení se náhle ozvala ohlušující rána. Já jsem se tak neskutečně lekla, že jsem zařvala na celý tábor: „ … Kdo sem hodil tu petardu???“ Ale po pár vteřinách jsem zjistila, že se vůbec nejednalo o petardu, nýbrž, že mi v mé klokaní kapse“ vybouchl (od toho žáru z roštu) zapalovač :-).

Měla jsem ráda i večerní PORADY…..Někdy probíhaly u ohniště, někdy v kuchyni, kde se dojídaly zbytky od oběda či večeře. Chlapci vedoucí (včetně vedoucí Elišky ) se na noc přímo nacpávali a jejich talíře přetékaly jídlem. Popravdě řečeno- já celoživotně bojující s nadváhou- jsem si samozřejmě jen sem tam něco zobla a tiše jsem té Eli záviděla, že i přes to všechno má pořád pětačtyřicet kilo.

Nemůžu nevzpomenout na KACHTANKU, což byla závažná nemoc (postihující převážně chlapce), která nám propukla v tábořišti. Přenašeče jsme po dlouhém pátrání úspěšně odhalili, vyšetřili a uzdravili.

S kachtankou také úzce souviselo důkladné mytí a řádná DEZINFEKCE TOALET…Nikdy nezapomenu, jak se krátce po setmění společně s Květou (později s Terezou) vydávám do kopečka k zahnojeným „wécéčkům“, vybavena kýblem, smetákem, savem a pytlem chloraminu. Chloraminem zasypávám naasfaltovanou černou stěnu, savuju betonové koryto (kam chodili chlapci na malou) a výpary uvolňující se z tohoto chemického koktejlu mě neskutečně štípou v očích, rozežírají mi řasenku a po tvářích mi stékají slzy….Dost často se mi chce i zvracet…Skutečně těžká každodenní půlhodinka…..

Nedá se zapomenout na soutěž SUPERSTAR, která byla tenkrát velmi populární a my jsme si na ni i v lese reálně zahráli….Vláďa jako představitel Ondřeje Hejmy, jemuž jsem horko těžko vyráběla polopleš, Michal s kompletně naraženýma silonkama na hlavě představoval plešatýho Soukupa, Jíťa v mužské roli Hermana, já v šílených „malých černých“ jako Gábi Oswaldová, Jirka jako štramák Brzobohatý a s ním Terka jako užvaněná Něrgeška. Na zahajovací večer jsme do tábora slavnostně vjeli dvěma vozy značky škoda- a smradi nám je nadšením málem roztřískali! Atmosféra byla skutečně neuvěřitelná - snad ještě lepší než v Praze na přímém přenosu. Při samotném castingu jsem se místy fakt dusila smíchy a byla jsem zároveň zcela konsternována tím, s jakou vážností to ti táborníci brali a jak poctivě se na onu „soutěž“ připravovali.

Superstar Dobrá Voda, rok 2004.

K Dobré Vodě samozřejmě patřilo i vyrábění různého druhu. V hlavě mi zůstala i památná MILOŠOVA VĚTA , kterou pronesl ke své sestře: „ E v o, půjč mi nožík, ať si na tebe uříznu proutek!“. On byl Miloš už tenkrát velmi kreativní vedoucí- dokázal vyrobit neuvěřitelný přívěsek na krk ve tvaru zajímavého kosočtverce a dodal k němu svoji druhou památnou větu, kterou dodnes občas cituji nejen já, ale i mnozí další: „ TOTO JE ĽAHKÝ DREVENÝ PRÍVEŠOK, KTORÝ ZVĽADNE VYROBIT KAŽDY ŠIKOVNY SKAUTIK!“

Nevyhnuli jsme se samozřejmě ani návštěvám zdravotnických zařízení- od nemocnic po polikliniky. Jezdili jsem tam poměrně často a s nejrůznějšími věcmi - úrazy, břichaboly, hadí uštknutí a tak podobně. Jednou při táboráku se kdosi zranil (už nevím kdo a jak) a my museli s Vláďou zase vyjet. Myslím, že tenkrát i dost tekla krev, proto nebyl čas na zbytečnosti. Čapli jsme dítě a ujížděli. K doktorovi tenkrát přijely tři špinavé, začuzené osoby a já dodnes vidím ten opovrhující pohled sestry a slyším její s despektem položenou otázku: „ To je vaše dítě???“ Vypadali jsme opravdu jak bezdomovci, kteří bydlí někde pod mostem v papírový krabici a vaří si na ohni.

Těžká každodenní půlhodinka hygieny na táborových toaletách.

Vzpomínám si na spoustu věcí….Na neustálé počítání koupajících se hlav v Bahňáku, na romantickou mechovou cestičku Kučerákem (do Práskoles k lípě), po kterém už dnes není ani památky, vzpomínám na všechny ty stovky nástupů, her, odzpívaných večerek, štípanců, zapitých klíšťat, simulací všeho druhu, desítky kil oškrábaných brambor, vzpomínám na to, jak mě Vláďa několikrát krutě seřval, vzpomínám na to, jak jsem nikdy (ani po těch letech) netrefila na Psí hřbitov k Dubu, vzpomínám na naše každodenní výjezdy s Davidem do civilizace na nákupy, vzpomínám i na to, jak jsem společně s dalšími dezinfikovala celý tábor kvůli Lukášově podezření na salmonelu,vzpomínám na ranní příjezd erzety, kdy jsem měla teda pořádně nahnáno, vzpomínám na rozmanitý personál kuchyně- především na zamilovaného a neustále něco vyřezávajícího Humla a jeho Lídu, kteří se nakonec stali manžely…

Vzpomínám na to, jak mi můj doktor Vyskočil psal s humorem sobě vlastním, každoročně do objednací knihy, do dvou vyškrtnutých prázdninových týdnů, informaci – JANA LÁGR….

Pro mě byl ten LÁGR tenkrát vším- byl mojí dovolenou, byl mým odpočinkem, byl mojí velkou radostí, byl něčím, co bych nikdy v životě za žádnou luxusní dovolenou nevyměnila….

 jad